close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jak jsme jeli zahrát rumunskou hymnu aneb akce BU-BU-BU (Bukurešť – Budapešť - Bukovinka)

24. května 2012 v 15:35
Středa 23. května 2012
0.20 hod. LEČ
Tak jsme v noci opravdu vyjeli. Tentokrát naše rodinná cimbálová sestava nemíří do Itálie jako mnohokrát předtím, ale za Brnem uhýbáme na Bratislavu, Budapešť a Bukurešť, kde budou děti hrát pro samotného velvyslance. Osoby a obsazení zájezdu: Cahla, Peťa a Jura (řidiči), Lenka a Lenka a Markétka a Pavlínka a já (ženy).
Devítimístný Fiat Ducato skýtá tolik prostoru, že první minuty na sedadle v řadě B za řidičem jsem se doslova ztrácela. Cesta na Chvalčov vyzkoušela u auta tlumiče a u nás odolnost vůči cestám v očekávané rumunské kvalitě. Není se čeho chytit, pracně sbalené tašky a batoh neustále padají do obří černé díry vedle sedadla. Vzpomínám na chmel a skříňovou avii, Pavlínka navrhuje vytrhat sedačky a z auta vyrobit pojízdnou zkušebnu. Strop je totiž tak vysoký, že s menší dírou v podlaze by se vešel i Cahla s basou. Velké, opravdu velké auto má řadu výhod. Třeba kdybychom spadli do rybníka, vzduch nám vydrží docela dlouho. Určitě déle než alkohol, který se mezi třemi řadami, řidičovu první lajnu nevyjímaje, záhadně vypařuje. Než se všichni posbíráme a naložíme, je nad ránem. První zastavení v Maďarsku je na benzině s názvem MOL. Vzhůru na mol! Fotografuji tady Petra u výlohy s veselou kresbou Picky´s World, pičky tady mají i zvláštní bezplatný prolézací vstup na toalety. My se nevzlezeme našíř ani navýš, takže cálujeme. Ochutnáváním vzorků vína z Rakvic a podřimováním mezi dírami mezi sedačkama a dírami na cestě čas utíká, takže ráno už jsme v Budapešti. Poprvé oceňujeme přítomnost meleny (pro neznalé GPS), protože najít Hársfa Utca je docela logistický oříšek. Ale nakonec k Leničce do privátu vlezeme všichni, protože potřeba vyprázdnit směs vody, vína, piva je docela akutní. Krásný pavlačový secesní dům s vysázeným dvorkem je prý pro Budapešť zcela typický. Mě zaujme zejména systém prádelních šňůr visících pod dvoumetrovým stropem koupelny. Naše malá Lenička by musela věšet prádlo z plošiny. Pak se ukáže, že šňůry se stahují a vytahují jako v italských uličkách. Hlavně se nezapomeňte podívat, jestli je na záchodě szabat.
Trojice chlapců v zóně A se dobře baví. Z dřímoty mě probudí nejasný pocit, že už drahnou chvíli jedeme na bioplyn. V žertu se Cahla nabídne, že nám pustí větry, a než pochopíme, že tím myslí klimatizaci, docela se vyděsíme. Tady je na místě vložit další ze vzpomínek na Jardu Kneisla. Když jsme byli kdysi v Itálii v parném létě jeho Fiatem Doblo, pařili jsme se v autě, otevírali okénka a snažili se přežít. A on najednou prohlásil, že teda pustí klimatizaci. Než jsme se stačili rozčílit, že nám její existenci celou dobu tajil, pustil Jarda cédéčko s Českou mší vánoční. Zpívali jsme přes otevřená okna do roztékajících se měst Hej, mistře! Vstaň bystře! - a bylo nám hned chladněji.
Placaté Maďarsko podél dálnice je celkem nuda. Koláčky od paní M. jsou vynikající. Naše zadky začínají být nebezpečně přehřáté a přesezené. A to nás největší kus cesty ještě čeká. Na přechodu do Rumunska po nás chtějí cestovní doklady a unifomovaný celník nás počítá. Dálniční poplatek činí 5 EUR, přestože žádná dálnice tady není. Jsme mimo Schengen a mimo čas. To platí ostatně po celou cestu do Témešváru (rum. Timisoara), která vede přes rumunské vesnice. Ty tvoří směsice původních jednoduchých staveb, ruin, nových domů, architektonických zrůdností i autentických zákoutí s ovcemi a pasáčky. Chtělo by to vystoupit z auta, kochat se a fotit. Jenže to nejde, do cíle je to opravdu strašně daleko. Čím více se blížíme Témešváru, tím v obcích houstne zapomenutá vánoční výzdoba. A hlavní město oblasti Banát je jí taky plné. Asi to kvůli 11 měsícům v roce nehodlají sundávat, poznamenal Jura. Vánoční světelná výzdoba není to jediné, co nás na sloupech elektrického vedení zaujme na první pohled. Každý sloup je totiž doslova ověšen vedením, dráty, kterých je mezi sloupy třeba dvacet nad sebou. A ty, co zbudou, jsou smotány a pověšeny volně podél sloupu. Zažili jsme i situaci, kdy si to klubko káblů dva mladíci rozmotali a přehazovali přes cestu. Tak jsme je přejeli. Ty kábly, naštěstí. Docela hustá doprava se hlavní tepnou Témešváru sune plynule a ne příliš rychle. Ovšem co nás zaskočí tak, že poskočíme, jsou retardéry na průtahem městem. Tak to je věc. Opět, nemáme čas na prohlídku města, kde žije výrazná maďarská a srbská menšina, v minulosti zde obyvatele ovládali turečtí vojáci. Vstřícnost obyvatel si ověříme při hledání záchodu (rumunsky vyslovovaného něco jako we-če). A naši trpělivost zase ověřila nekonečná fronta rumunských žen u jediné toalety v okolí. Všechny jsou o hlavu až dvě menší a hrozně dlouho jim to trvá. Pavlínčiny svěrače svírají z posledních sil a mě napadá verš: Já mám šváru v Témešváru…
14,30 hod
Střídají se řidiči, vyměňují se pozice na sedadlech, ale už jsme na cestě 15 hodin a ještě pár budeme. Krajina se začíná měnit z maďarské placky na valašské vršky. Jsme v části Rumunska zvané Valašsko, takže jsme doma. Vtipné je, že s Valašskem sousedí na severu kraj Bukovina. A my v autě vezeme valašskou muziku Bukovinka. Serpentýny pod Karpaty nás dovedou na cestu liduprázdnou přírodou. Ovečky se pasou, kravičky se pasou, ale do rakouské sterilnosti to má daleko. Navíc tady v horách prý žije 5000 medvědů hnědých. Cahla si zvedne tričko a dodá: 5001. Mám ráda tento humor.
Zábavné jsou i živé semafory, které nás zpomalují pomalu v každé dědině. Dobrovolník v oranžové vestě otáčí plácačku ze zelené strany na červenou, v druhé ruce cigaretu, a kolony aut, kamionů, cisteren poslušně stojí nebo jedou. Je to levnější než instalace semaforů, tak jak je z rekonstrukcí cest známe u nás. Navíc ti dobrovolníci se asi nedají ukrást ani prodat. Reflexní vesty jsou tady na venkově ve velké oblibě, nosí je kde kdo. Možná je nosí celé rodiny těch semaforáků, kteří je fasují. Nekonečnou cestu nám zpestřují stavby, kraji i lidé za oknem. Od hranice z Maďarskem musíme překonat 650 km po vedlejších cestách, často vedoucích středem vesnic. Takže každý cigánský palác s věžičkama je vítaným zpestřením. Telefonát s velvyslanectvím v Bukurešti nás zase trochu srazí k zemi. Podle polohy a času, tady je navíc o hodinu víc, přijedeme až kolem půlnoci. To je 24 hodin na cestě. Pekelné. Pečlivě připravené plány se začánají hroutit už v samém počátku.
19 hod VEČ (východoevropského času)
Ještě stále jsme na cestě, ale už jsme konečně najeli na dálnici do Bukurešti. Konečně také zvyšujeme rychlost z 60 na 130 km/hod. Každá zastávka na čurání je malým dobrodružstvím, protože vůbec nikomu nic nerozumíme a řídíme se hlavně tónem hlasu. Pokud nás obsluha v restauraci posílá vyčurat se do lesa a paní se přitom usmívá, usmíváme se také a zabarikádujeme se na (tradičně velmi smradlavé) toaletě všichni najednou. V jednom pajzlu nás ovšem z přímé cesty k vysněným dveřím odradil řev majitelky, která by mohla na pastvinách plašit vlky. Zeptala jsem se: Evropa? A ona trvala na svém: Evropa da, toilet nu. Že nás při přecházení frekventované cesty při hledání stromu nezabil někdo z těch bláznů, co tady řídí auta rychlostí světla, to byl docela zázrak. Turistická infrastruktura tady není absolutně žádná. Krajina je opět placatá jako u Hulína a asi stejně zajímavá. Už nás nebaví ani jíst, ani pít.

21.30 Jsme tady!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexandra Alexandra | 24. května 2012 v 16:11 | Reagovat

Dalsi zajimava cestovatelska zkusenost...

2 Bara Bara | 24. května 2012 v 18:36 | Reagovat

Tak po prvním příspěvku přestávám tuto cestu závidět :)))

3 Lucka Lucka | 25. května 2012 v 8:29 | Reagovat

Už vás nebaví ani pít? Nejste nemocní? :-)Všechny vás moc zdravím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama